Tetování - část 2.
19. ledna 2014 v 18:25 | #Lucka
|
Fashion&Style
Ahoj ;)
Tenhle článek je pokračováním na 1.část, která je → ZDE ← :)
Ale narozdíl od první části, kde jsou spíše nenápadné a decentní tetování, tady trošku přitvrdíme ;D

Tetování - část 1.
17. ledna 2014 v 19:28 | #Lucka
|
Fashion&Style
Ahojky! ;)
Takže tohle je 1. část článku o tetováních, v ní jsou spíše emotivní nápisy, decentní obrázky atd a v 2. části budou spíš extravagantnější tetování :)
Jinak článek je i na blogu kamarádky, kde jsem taky adminka ;) Tak snad se bude líbit :))

Legíny
17. ledna 2014 v 16:31 | *Adri*
|
Fashion&Style
Ahoj!
Legínky frčí na jaře, v léte, na podzim i v zimě a proto by nebylo na škodu přidat nějaké originální kousky, které Váš outfit zpestří.
Tak jdem na to!
1) Krásná kombinace s modrým svetříkem

2) Piáno! :3

3) Tak v těch tě nikdo nepřehlédne! Jsou naprosto boží :3

4) Na jaro jak dělané :)

5)

6) S tygřím vzorem :D Wrrrr

7) Sice se už anglická vlajka nenosí, ale tyto legíny jsou naprosto dokonalé :3

8) :O Dokonalost :3 Ty chci!

9) :D Jak nápadité!

10) Prožkama se ještě nikdy nic neskazilo. :D btw. I

10) :OOO :3 Peace

12) Dokonalost sama! Jen na to musíte mít postavu...

Tak to bylo vše! :D Doufám, že se Vám mé fotky líbily a získali jste nějakou inspiraci. Komentář jen potěší! :3
S láskou *Adri* :)*
Tree
17. ledna 2014 v 10:32 | *Adri*
|
FanFiction
TREE
Ne. To nepřipustím. Nemůžou pokácet můj strom. Náš strom. Rozběhnu se přes cestu a nedbám na auta. Běžím k těm mužům v křiklavých, oranžových vestách s reflexními proužky. Jsou tam celkem tři a vypadají na pěkné bručouny.
"Co si myslíte, že děláte." Řvu na ně už z dálky a máchám rukama nad hlavou, abych upoutala jejich pozornost. Běžím, co mi síly stačí, na zádech se mi houpe školní taška a hnědé vlasy mě šlehají do obličeje. Za hlasitého oddechování, konečně zastavím před naším domem a s neskrývanou nenávistí hledím na muže s motorovkou v ruce.
"Máme pokácet tento strom." Řekne jeden z nich a podívá se na mě opovržlivým pohledem.
"Ten je, ale na našem pozemku." Namítnu a rukou ukážu na trávník, který lemuje náš dům.
"Omyl." Zašklebí se a promne si čelo. "Je to veřejný pozemek a ten strom je na jeho půdě. Překáží tu a bude se kácet."
"Ne." Stojím si tvrdohlavě za svým. Muž zaloví v kapse a vytáhne z ní jakýsi papír. Ten mi strčí přímo pod nos se slovy, abych si to prohlédla. Chvíli na papír nechápavě hledím a pak mi doje, že je to potvrzení jeho slov. Skutečně, ten úzký metrový pás našeho trávníku u chodníku není náš. Vyděšeně vytřeštím oči, když druhý muž začne startovat motorovku.
"Koupím ten pozemek." Vyhrknu rychle.
"Kolik ti je?" zeptá se další z mužů.
"16." Odpovím.
"V tom případě nemůžu sloužit. Ještě ti nebylo 18, což znamená, že máš smůlu."
"Tak ho koupí rodiče, jen počkejte, než přijedou z práce. Budou tu na šestou hodinu."
"To je pozdě." Řekne ten s motorovkou a začne ji znovu startovat. V ten okamžik mě napadla naprostá kravina. Rozběhla jsem se a jako už tolikrát se vyhoupla na nejnižší větev stromu. Rychle jsem šplhala výš za hlasitých nadávek všech dělníků. Lezla jsem a rozhlížela se po okolí. Byl tu nádherný výhled na celou naší ulici a domy, které se tu nacházely. Doncaster je krásné město. Sednu si na nejtlustší větev, přesně v rovině s mým balkonem, ze kterého jsem v noci utíkala právě sem a zahledím se na nebe.
Ze spodu slyším nadávat tlusté dělníky, kteří se snaží vylézt na strom a přemluvit mě, abych slezla dolů, jako hodná holčička. Ne, já budu zlobivá. Vylezu ještě výš, na větve, která mých 49 kilogramů udrží, ovšem 120 chlapa určitě ne.
Vzhledem k tomu, že jsem malá, hubená a mrštná mohla jsem už jako malá holka lézt co nejvýš, zatímco můj nejlepší kamarád Loui stál na větvích pode mnou a s pusou dokořán pozoroval, jak skáču z větve na větev. Vždycky ho fascinovala má obratnost.
Posadím se na větev, hlavu opřu o kmen stromu a kolem pasu si obvážu lano, které mám na stromě zavěšené, pro případ, že bych usnula a ve spánku se zřítila. Mohu říct, že mi to již hodně krát zachránilo život.
Nejsem ochotná slézt dolů, dokud můj strom nebude v bezpečí. Tak zavřu oči a nechávám se vyhřívat letními paprsky.
Ťuk, ťuk, ozve se mi za oknem, které vede na balkon. Natáhnu na sebe šedivé tepláky, černé tílko a bosá, tak jako už tolikrát vyjdu skleněnými dveřmi na svůj balkon. Zahledím se do tmy. Je něco kolem půlnoci a na tlusté větvi kaštanu, stojícího mezi našimi domy se houpe můj soused.
"Polez." Vyzve mě a já zkušeně přelezu zábradlí a skočím na větev jen metr od mého balkonu. Opatrně, jako kočka, dojdu až ke kmeni, kde sedí můj nejlepší kamarád Loui a zubí se na všechny strany.
"Ahoj." Pozdraví mě.
"Čau, brouku." Oplatím mu a laškovně mrknu. Loui sedí opřený o kmen stromu a nohy mu visí dolů, pevně obemknuté kolem větve. Otočím se k němu zády a hlavu si položím na jeho hruď. Vzdychne.
"Co pak tě trápí?" zeptám se, i když vím, co mi odpoví.
"Ty víš." Odtáhnu se od něj. On si začne žmoulat tričko a sklopí pohled. Jemně mu rukou zvednu bradu a zadívám se mu do jeho nádherných očí.
"Je to správné rozhodnutí! Zpěv miluješ a jsi v něm vážně dobrý. X factor ti pomůže prorazit!" Do očí se mi hrnou slzy smutku. Je mu 16, a i když já byla vždycky ta mladší, starala jsem se o něj. Už od malinka byl on to nemehlo s odřenými kleny, které potřebovalo podporu, a já byla odhodlaná mu se vším pomoci.
Nejradši bych ho vůbec nepouštěla pryč. Byla bych ráda, kdyby zůstal hezky v bezpečí domova a neodjel do Londýna, který mu může pomoci splnit sen, ale taky mi ho vzít. Jenže já vždy myslela na ostatní a ne na sebe. Je to jeho život a on si ho zaslouží žít co nejlépe.
"Nebreč." Špitne potichu. "To bude dobré." A rukou mi otře slzu, která si našla cestu skrz řasy a stékala mi po tvářích. Najednou se rozzářil a zalovil v kapse. Po chvilce nadávek konečně vytáhl to, co hledal.
"Je ti teprve 16 a už mluvíš hůř jak dlaždič." Zasměju se. "Hmmm a co chceš vyvádět s tím nožem?" To už se zeptám trochu vyděšeněji.
"Koukej." Řekne a kapesním nožem začne rýt do kmenu stromu. Nejdřív malé E, potom plus a nakonec L. Pod to udělá ještě maličkou ležatou osmičku. Nekonečno.
"To je to nejkrásnější co pro mě kdy kdo udělal." Vzdychnu a neposlušné slzy se mi derou znovu do očí.
"To nás zpečetí El, naše místo, naše přátelství." Pronese slavnostně.
Přikývnu a podám mu malinký balíček.
"To je ode mne na památku." Loui se na dárek podívá s dojetím a začne trhat papír. Oči se mu rozsvítí, když konečně spatří dárek. Je to kožený náramek, přesně takový jako mám já.
"Vždy se ti líbil, vzpomínáš? Myslela jsem, že to bude něco, co ti mě bude připomínat každý den." Špitnu.
"Miluju tě." Vyklouzne mu najednou, když si navléká náramek na ruku. Zarazí se a se strachem v očích na mně pohlédne. "Jako …. sestru …," začne koktat, ale já ho umlčím polibkem. Bože jak dlouho jsem to už chtěla udělat, ale bála jsem se. Naše rty se spojí a mě v břiše šimrají motýlci, v hlavě mi vybuchne ohňostroj a naprosto ztratím pojem o čase a místě. Je jenom já a on.
Odtáhnu se a pohlédnu mu do očí. "Taky tě miluju." Špitnu. Obejme mě a vlepí mi pusu do vlasů.
"Jednou se vrátím." Podotkne.
"Budu čekat." Zamumlám.
Zatřepu hlavou a setřu si slzy, které mi stékají po tvářích a smáčejí tričko. Vzpomínky bolí a ze všeho nejvíc příliš realistické sny.
Ano, čekala jsem. Celý rok. A on se nevrátil…
Mírně dezorientovaně jsem se rozhlédla a zahleděla na hvězdy, které už vyšly. Musí být nejmíň 10 večer. Muži ve vestách zmizeli, strom stojí, naši se po mně neshánějí, i když jejich auto stojí na příjezdové cestě a dokonce tu na mě nečekají ani policisti.
Mírně nakrčím čelo. Nejsem blázen, ten strom vážně chtěli pokácet. Rukou přejedu po kmeni větve a znovu se mi vybaví sen. Tolik vzpomínek. Bolestných i radostných, ovšem vždy velice silných. Pohlédnu na dům našich sousedů. V nejhornějším pokoji se svítí. Dřív byl Louiho a on po střeše slézal dolu a pak přes strom lezl až ke mně na balkon, ovšem když odjel do soutěže, díky které se nakonec prosadil, zdědily ho dvojčátka.
Povzdechnu si a rozvážu lano, které mám omotané kolem pasu. Vrátím ho zpátky na hřebík, zatlučený v jednom suku a začnu slézat ze stromu. Když doskočím na větev v úrovni svého balkonu, po kterém jsem se chtěla vypařit do pokoje, zahlédnu postavu schovanou ve stínu.
"Jak ses vyspala?" Řekne podmanivý hlas, který bych byla schopna poznat všude, a hlava se mi zatočí.
"Ty." Vydechnu překvapeně a před očima se mi začíná zatemňovat, že ho po celém roce znovu vidím a slyším. Loui se postaví a vkročí do měsíčních paprsků, které ozáří jeho obličej.
"Já." Špitne a skloní hlavu. "Strom tu zůstane, koupil jsem pozemek. Je tvůj." Prohodí, otočí se a začne slézat. Všechno jsem pochopila. To on ho koupil. Proto tu nejsou chlápci od města, policie a nejspíš to domluvil i s mými rodiči, kteří pro něj měli velkou slabost.
"Počkej." Vykřiknu zoufale. Nevím, co mám dělat. Jedna část mě se na něj zlobí, že se celý rok neukázal a ta druhá by mu ráda skočila kolem krku.
"El, omlouvám se, vážně bude nejlepší, když půjdu." Zamumlá zklamaný, nejspíš sám ze sebe. Po tváři se mu skutálí osamocená slza, kterou se snažil setřít rukou.
V tu chvíli se rozhodnu a vrazím mu tu největší facku, kterou jsem kdy v životě někomu dala.
"Ty zmetku." Procedím mezi zuby a přitáhnu si ho do obětí. "Už mě nikdy neopouštěj." zahučím a stisknu ho, jak nejvíce mohu. On několik vteřin oněměle zírá, ale nakonec mě zabalí do medvědího obětí, otře si svoji ubrečenou tvář do mých vlasů a do ucha mi zamumlá:
"Tentokrát už navždy." Usměju se a spojím naše rty v polibku.
THE END
............................
Tak pokud jste to přečetli až do konce, patří Vám můj veliký respekt!!! Moc se mi to nelíbí a ráda uslyším nějaké názory.
Povídku bych ráda věnovala El, Directionerce, která šla na operaci se srdcem a dosud se neprobrala z umělého spánku.
S láskou
*Adri*
Ne. To nepřipustím. Nemůžou pokácet můj strom. Náš strom. Rozběhnu se přes cestu a nedbám na auta. Běžím k těm mužům v křiklavých, oranžových vestách s reflexními proužky. Jsou tam celkem tři a vypadají na pěkné bručouny.
"Co si myslíte, že děláte." Řvu na ně už z dálky a máchám rukama nad hlavou, abych upoutala jejich pozornost. Běžím, co mi síly stačí, na zádech se mi houpe školní taška a hnědé vlasy mě šlehají do obličeje. Za hlasitého oddechování, konečně zastavím před naším domem a s neskrývanou nenávistí hledím na muže s motorovkou v ruce.
"Máme pokácet tento strom." Řekne jeden z nich a podívá se na mě opovržlivým pohledem.
"Ten je, ale na našem pozemku." Namítnu a rukou ukážu na trávník, který lemuje náš dům.
"Omyl." Zašklebí se a promne si čelo. "Je to veřejný pozemek a ten strom je na jeho půdě. Překáží tu a bude se kácet."
"Ne." Stojím si tvrdohlavě za svým. Muž zaloví v kapse a vytáhne z ní jakýsi papír. Ten mi strčí přímo pod nos se slovy, abych si to prohlédla. Chvíli na papír nechápavě hledím a pak mi doje, že je to potvrzení jeho slov. Skutečně, ten úzký metrový pás našeho trávníku u chodníku není náš. Vyděšeně vytřeštím oči, když druhý muž začne startovat motorovku.
"Koupím ten pozemek." Vyhrknu rychle.
"Kolik ti je?" zeptá se další z mužů.
"16." Odpovím.
"V tom případě nemůžu sloužit. Ještě ti nebylo 18, což znamená, že máš smůlu."
"Tak ho koupí rodiče, jen počkejte, než přijedou z práce. Budou tu na šestou hodinu."
"To je pozdě." Řekne ten s motorovkou a začne ji znovu startovat. V ten okamžik mě napadla naprostá kravina. Rozběhla jsem se a jako už tolikrát se vyhoupla na nejnižší větev stromu. Rychle jsem šplhala výš za hlasitých nadávek všech dělníků. Lezla jsem a rozhlížela se po okolí. Byl tu nádherný výhled na celou naší ulici a domy, které se tu nacházely. Doncaster je krásné město. Sednu si na nejtlustší větev, přesně v rovině s mým balkonem, ze kterého jsem v noci utíkala právě sem a zahledím se na nebe.
Ze spodu slyším nadávat tlusté dělníky, kteří se snaží vylézt na strom a přemluvit mě, abych slezla dolů, jako hodná holčička. Ne, já budu zlobivá. Vylezu ještě výš, na větve, která mých 49 kilogramů udrží, ovšem 120 chlapa určitě ne.
Vzhledem k tomu, že jsem malá, hubená a mrštná mohla jsem už jako malá holka lézt co nejvýš, zatímco můj nejlepší kamarád Loui stál na větvích pode mnou a s pusou dokořán pozoroval, jak skáču z větve na větev. Vždycky ho fascinovala má obratnost.
Posadím se na větev, hlavu opřu o kmen stromu a kolem pasu si obvážu lano, které mám na stromě zavěšené, pro případ, že bych usnula a ve spánku se zřítila. Mohu říct, že mi to již hodně krát zachránilo život.
Nejsem ochotná slézt dolů, dokud můj strom nebude v bezpečí. Tak zavřu oči a nechávám se vyhřívat letními paprsky.
Ťuk, ťuk, ozve se mi za oknem, které vede na balkon. Natáhnu na sebe šedivé tepláky, černé tílko a bosá, tak jako už tolikrát vyjdu skleněnými dveřmi na svůj balkon. Zahledím se do tmy. Je něco kolem půlnoci a na tlusté větvi kaštanu, stojícího mezi našimi domy se houpe můj soused.
"Polez." Vyzve mě a já zkušeně přelezu zábradlí a skočím na větev jen metr od mého balkonu. Opatrně, jako kočka, dojdu až ke kmeni, kde sedí můj nejlepší kamarád Loui a zubí se na všechny strany.
"Ahoj." Pozdraví mě.
"Čau, brouku." Oplatím mu a laškovně mrknu. Loui sedí opřený o kmen stromu a nohy mu visí dolů, pevně obemknuté kolem větve. Otočím se k němu zády a hlavu si položím na jeho hruď. Vzdychne.
"Co pak tě trápí?" zeptám se, i když vím, co mi odpoví.
"Ty víš." Odtáhnu se od něj. On si začne žmoulat tričko a sklopí pohled. Jemně mu rukou zvednu bradu a zadívám se mu do jeho nádherných očí.
"Je to správné rozhodnutí! Zpěv miluješ a jsi v něm vážně dobrý. X factor ti pomůže prorazit!" Do očí se mi hrnou slzy smutku. Je mu 16, a i když já byla vždycky ta mladší, starala jsem se o něj. Už od malinka byl on to nemehlo s odřenými kleny, které potřebovalo podporu, a já byla odhodlaná mu se vším pomoci.
Nejradši bych ho vůbec nepouštěla pryč. Byla bych ráda, kdyby zůstal hezky v bezpečí domova a neodjel do Londýna, který mu může pomoci splnit sen, ale taky mi ho vzít. Jenže já vždy myslela na ostatní a ne na sebe. Je to jeho život a on si ho zaslouží žít co nejlépe.
"Nebreč." Špitne potichu. "To bude dobré." A rukou mi otře slzu, která si našla cestu skrz řasy a stékala mi po tvářích. Najednou se rozzářil a zalovil v kapse. Po chvilce nadávek konečně vytáhl to, co hledal.
"Je ti teprve 16 a už mluvíš hůř jak dlaždič." Zasměju se. "Hmmm a co chceš vyvádět s tím nožem?" To už se zeptám trochu vyděšeněji.
"Koukej." Řekne a kapesním nožem začne rýt do kmenu stromu. Nejdřív malé E, potom plus a nakonec L. Pod to udělá ještě maličkou ležatou osmičku. Nekonečno.
"To je to nejkrásnější co pro mě kdy kdo udělal." Vzdychnu a neposlušné slzy se mi derou znovu do očí.
"To nás zpečetí El, naše místo, naše přátelství." Pronese slavnostně.
Přikývnu a podám mu malinký balíček.
"To je ode mne na památku." Loui se na dárek podívá s dojetím a začne trhat papír. Oči se mu rozsvítí, když konečně spatří dárek. Je to kožený náramek, přesně takový jako mám já.
"Vždy se ti líbil, vzpomínáš? Myslela jsem, že to bude něco, co ti mě bude připomínat každý den." Špitnu.
"Miluju tě." Vyklouzne mu najednou, když si navléká náramek na ruku. Zarazí se a se strachem v očích na mně pohlédne. "Jako …. sestru …," začne koktat, ale já ho umlčím polibkem. Bože jak dlouho jsem to už chtěla udělat, ale bála jsem se. Naše rty se spojí a mě v břiše šimrají motýlci, v hlavě mi vybuchne ohňostroj a naprosto ztratím pojem o čase a místě. Je jenom já a on.
Odtáhnu se a pohlédnu mu do očí. "Taky tě miluju." Špitnu. Obejme mě a vlepí mi pusu do vlasů.
"Jednou se vrátím." Podotkne.
"Budu čekat." Zamumlám.
Zatřepu hlavou a setřu si slzy, které mi stékají po tvářích a smáčejí tričko. Vzpomínky bolí a ze všeho nejvíc příliš realistické sny.
Ano, čekala jsem. Celý rok. A on se nevrátil…
Mírně dezorientovaně jsem se rozhlédla a zahleděla na hvězdy, které už vyšly. Musí být nejmíň 10 večer. Muži ve vestách zmizeli, strom stojí, naši se po mně neshánějí, i když jejich auto stojí na příjezdové cestě a dokonce tu na mě nečekají ani policisti.
Mírně nakrčím čelo. Nejsem blázen, ten strom vážně chtěli pokácet. Rukou přejedu po kmeni větve a znovu se mi vybaví sen. Tolik vzpomínek. Bolestných i radostných, ovšem vždy velice silných. Pohlédnu na dům našich sousedů. V nejhornějším pokoji se svítí. Dřív byl Louiho a on po střeše slézal dolu a pak přes strom lezl až ke mně na balkon, ovšem když odjel do soutěže, díky které se nakonec prosadil, zdědily ho dvojčátka.
Povzdechnu si a rozvážu lano, které mám omotané kolem pasu. Vrátím ho zpátky na hřebík, zatlučený v jednom suku a začnu slézat ze stromu. Když doskočím na větev v úrovni svého balkonu, po kterém jsem se chtěla vypařit do pokoje, zahlédnu postavu schovanou ve stínu.
"Jak ses vyspala?" Řekne podmanivý hlas, který bych byla schopna poznat všude, a hlava se mi zatočí.
"Ty." Vydechnu překvapeně a před očima se mi začíná zatemňovat, že ho po celém roce znovu vidím a slyším. Loui se postaví a vkročí do měsíčních paprsků, které ozáří jeho obličej.
"Já." Špitne a skloní hlavu. "Strom tu zůstane, koupil jsem pozemek. Je tvůj." Prohodí, otočí se a začne slézat. Všechno jsem pochopila. To on ho koupil. Proto tu nejsou chlápci od města, policie a nejspíš to domluvil i s mými rodiči, kteří pro něj měli velkou slabost.
"Počkej." Vykřiknu zoufale. Nevím, co mám dělat. Jedna část mě se na něj zlobí, že se celý rok neukázal a ta druhá by mu ráda skočila kolem krku.
"El, omlouvám se, vážně bude nejlepší, když půjdu." Zamumlá zklamaný, nejspíš sám ze sebe. Po tváři se mu skutálí osamocená slza, kterou se snažil setřít rukou.
V tu chvíli se rozhodnu a vrazím mu tu největší facku, kterou jsem kdy v životě někomu dala.
"Ty zmetku." Procedím mezi zuby a přitáhnu si ho do obětí. "Už mě nikdy neopouštěj." zahučím a stisknu ho, jak nejvíce mohu. On několik vteřin oněměle zírá, ale nakonec mě zabalí do medvědího obětí, otře si svoji ubrečenou tvář do mých vlasů a do ucha mi zamumlá:
"Tentokrát už navždy." Usměju se a spojím naše rty v polibku.
THE END
............................
Tak pokud jste to přečetli až do konce, patří Vám můj veliký respekt!!! Moc se mi to nelíbí a ráda uslyším nějaké názory.
Povídku bych ráda věnovala El, Directionerce, která šla na operaci se srdcem a dosud se neprobrala z umělého spánku.
S láskou
*Adri*